(Nejen) Česká kuchyně je důvod, proč se alespoň na skok vracím domů!
Rádi bychom vám dnes přestavili českého cestovatele, fotografa, dobrodruha, životního dobrovolníka, ale také učitele angličtiny – Otu, v současné době trvale žijícího v Norsku. Tedy, pokud zrovna samozřejmě necestuje po světě.
Odkud pocházíš?
Jsem čistokrevný Pražák.
Jaké je tvé povolání?
Jsem hlavně učitel angličtiny.
Jak vypadal například tvůj loňský rok?
V loňském roce jsem se pohyboval na pěti karibských ostrovech. Nejdříve jsem si naordinoval krátký odpočinek a po té následovala dobrovolnická práce - osm hodin denně, šest dní v týdnu, devět měsíců. Učil jsem zdarma angličtinu v církevních školách nebo ve školách místních neziskových organizací.
Ano. Většinou ve velkých evropských a severoamerických městech. V Asii a Africe méně často a více neformálně.
Úžasnou zkušenost mám například se službami průvodce v Římě. Stihl jsem toho více, než kdybych se na prohlídku vydal sám. A zároveň jsem spatřil věci, které bych bez tohoto průvodce neviděl. Mimo jiné škvírku ve vrátkách jedné zahrady, skrz kterou jsem nahlédl do Vatikánu.
Domníváš se, že jsou země, kde by cestovatel bez místní pomoci raději neměl podnikat téměř nic?
Určitě Severní Korea, ale to asi ví každý cestovatel. A dále všude, kde je možnost zranění nebo ztracení se. Pro mě to byl například Nový Zéland na ledovcích.
Jaké jsou tvé návraty domů do Čech?
Zrovna toto září bych to popsal - super počasí, milá přebývání s rodinou, příjemné setkání s přáteli…ztratil jsem ten zvláštní pocit „stesku“…
Chybí ti něco nebo si užíváš něčeho, co je jen v ČR a nikde jinde na světě?
Za mě je to určitě naše kuchyně. Máme jedinečné jídlo. A možná pro některé překvapivě povahu. Vidím nás jako mutaci mezi povahovými vlastnostmi Němců a Rusů. Dle mého názoru jsme přesně uprostřed. A další věc, která mi v ČR nesmírně vadí je fakt, že místní vrchní/číšníci jsou „herci“. U nás a v Turecku. Chovají se povýšeně vůči zákazníkům. Myslí si, že různými gesty dají najevo, že jsou „hogo fogo“. V jiných zemích se s tím nesetkáte ani v těch nejlepších restauracích.
Jsi učitel angličtiny. Jak to vidíš s „užitečností“ učení se cizích jazyků? A jak brzy začít? Od narození? Ve školkovém věku? Na základní škole?
Začal bych asi tak kolem šestého roku. I když, pokud děti začnou v mateřské školce, je to v pohodě, pokud se to dělá dobře. Ale za mě je ta hranice šestý rok.
Učíš děti v různých koutech světa. Liší se od sebe nějak?
Učil jsem v Kuridstánu (Turecko, Írán), v Indii, Norsku, na Haiti, v Palestině, Izraeli, Japonsku, České Republice, Austrálii, Litvě a Malajsii.
Nejlepší to bylo svým způsobem v Japonsku – děti jsou disciplinované. Ale na druhou stranu jsou jako stádo, bez vlastního názoru.
Studenti z Myanmaru/Burmy (střední Asie) byli nejrychlejší, co se týče pokroku v učení. Byl to jejich další cizí jazyk kromě malajštiny. Nečekal jsem, že se imigranti naučí za dva měsíce tak dobře anglicky. Měli velkou motivaci, protože chtěli všichni nějakým způsobem pokračovat do Evropy. A spolupracovali nejen děti, ale i rodiče.
Jak vidíš Čechy, co se týče jazykové vybavenosti – ve srovnání se světem?
Lepší se to, ale je to pod 30% plynulosti.
Jsi rodilý Pražák. Přijede ti návštěva ze světa, která v podstatě vůbec nic neví o Praze. Kam bys ji určitě vzal? Která místa bys jí určitě ukázal?
Okamžitě bych je sebral a vzal bych je do Českého Krumlova. Prahu jim ukáže každý průvodce. Já bych je vzal do Krumlova. To město se mi nějak zapsalo do srdce a ukazuji ho cizincům raději než Prahu.
Autor: BJung
Foto: archiv Ota
Čtěte také: