Zlatá ulička, Pražský hrad, Daliborka, Mihulka, Bilá vež, Franz Kafka, Benedikt Rejt

Základem pro vznik Zlaté uličky se stal nepravidelný, čtyři až osm metrů široký terénní pás mezi starší románskou hradbou z 12. století a druhou, mladší hradbou, která tvoří vnější severní opevnění Pražského hradu na hraně přírodní rokle - Jeleního příkopu.
Severní parkánové opevnění Hradu začal budovat architekt Benedikt Ried krátce po roce 1484, kdy se král Vladislav Jagellonský rozhodl přesídlit ze Starého Města na Hrad.

S hradební zdí, silnou až 320 cm, svouvisela i trojice obranných věží: Pražsná věž (Mihulka) na straně západní, Daliborka na straně východní a Bílá věž mezi nimi. Mezi Daliborkou a Bílou věží byla hradba směrem do parkánu vyztužena dvanácti stejnými arkádovými oblouky, které byly asi 120 cm hluboké a 600-660 cm široké. Tyto částečně již vybudované prostory sváděly k myšlence, aby byly jednoduše uzavřeny a využity jako nouzová primitivní obydlí.

Nejstarší písemné zprávy o nich jsou z šedesátých let 16. století, kdy se uličce říkalo "Zlatnická" (a teprve později "Zlatá"). Jejími obyvateli byli snad drobní zlatotepci, kteří sem utíkali před cechovními zákony, striktně uplatňovanými ve všech pražských městech.

K zásadní úpravě severní hradební zdi došlo teprve za vlády císaře Rudolfa
II. v letech 1591-1594. Tehdy vznikla v dnešní úrovni uličky horní arkádová nástavba v
hustším sledu. Oblouků mezi Bílou važí a Daliborkou bylo nyní jednadvacet, v
průměru 400 cm širokých a 220 cm hlubokých. Nad nimi byla vybudována zděná obranná chodba s trámovým stropem. Dřívější domečky byly v té době nepochybně zbořeny a jejich pozůstatky zmizely ve zvýšeném násypu parkánu.
V roce 1597 požádali "střelci při branách Pražského hradu" císaře Rudolfa II. o svolení, aby mohli v nově opravené zdi oblouky zazdít a zřídit si v nich komůrky, které by zabíraly jen hloubku výklenků. V reskriptu datovaném 16. září 1597 Rudolf jejich zřízení povolil. "Červení střelci", jak se jim podle barvy stejnokroje přezdívalo, nedostali nové příbytky darem.
Stavěli si je vlastním nákladem a také je prodávali a kupovali, nejdříve mezi sebou a později i jiným osobám, které do jejich sboru nepatřily. Zpočátku to byli různí zaměstnanci Hradu - vrátní, hlídači, zvoníci apod., později i lidé, kteří ve Zlaté uličce sami nebydleli a domky dále pronajímali. Velmi brzy se domky začaly rozšiřovat do uličky různými přístavky a topeništi. Nové přístavky vznikaly i při protilehlé románské zdi a stěně hradního purkrabství. Prostor uličky byl nakonec tak stísněný, že místy nedosahoval na šířku ani jednoho metru.
Při asanaci v roce 1864 byly tyto přístavky, kotce a dřevěné kolny odstraněny a ponechány pouze domky podél severní hradby.

Po druhé světové válce Kancelář prezidenta Československé republiky domky od
posledních majitelů vykoupila a celková úprava Zlaté uličky byla dokončena v
roce 1955 pod vedením architekta Pavla Janáka. Barevné řešení fasád navrhl malíř a
filmový tvůrce Jiří Trnka.

Společnost obyvatel Zlaté uličky byla, až do odchodu posledního nájemníka v roce 1952, velmi pestrá. Některé domečky měly v průběhu let i slavné majitele nebo nájemníky. Například v domku čp. 6, který stával v sousedství Nejvyššího purkrabství, žil krátce před druhou světovou válkou básník Jaroslav Seifert. Domek čp. 22 si v letech 1916-1917 od své sestry Otýlie Davidové pronajal Franz Kafka.

Původně obranná Bílá věž sloužila od roku 1586 jako vězení. Svůj trest si zde odpykávali zejména provinilci ze šlechtického stavu - především dlužníci a výtržníci. Střelci ze Zlaté uličky tu při nich vykonávali službu nejen jako strážní, ale i jako sluhové, kuchaři, topiči či ošetřovatelé. Poslední vězeň opustil Bílou věž v roce 1743.

Také věž Daliborka byla využívána jako vězení již od svého vzniku až do
konce 18. století. Prvním a snad nejznámějším vězněm v Daliborce byl v
letech 1496-1498 rytíř Dalibor z Kozojed, po němž byla věž později nazvána.

Pořádáme kurzy a zkoušky cestovního ruchu, kurzy a zkoušky pro průvodce Prahou, kurzy pro pracovníky cestovních kanceláří, hotelů a informačních center. Konáme rekvalifikační a doškolovací kurzy. Připravíme školení přesně dle Vašich požadavků.

telefon : 224 917 908



	HOME Kurz.Průvodce cestovního ruchu Kurz Průvodce pro region Praha Zkouška.odborné způsobilosti Zkouška Průvodce pro reg.Praha Seminář - Průvodce Delegát Kurz Pracovník cestovní kanceláře Naše škola a učebny Nadstandardní služby při kurzech Služby pro školy a pro firmy Služby pro průvodce Služby pro cestovní kanceláře Kontakty Linky		Pražský hrad, Zlatá ulička Zdroj: propagační materiál Pražského hradu Základem pro vznik Zlaté uličky se stal nepravidelný, čtyři až osm metrů široký terénní pás mezi starší románskou hradbou z 12. století a druhou, mladší hradbou, která tvoří vnější severní opevnění Pražského hradu na hraně přírodní rokle - Jeleního příkopu. Severní parkánové opevnění Hradu začal budovat architekt Benedikt Ried krátce po roce 1484, kdy se král Vladislav Jagellonský rozhodl přesídlit ze Starého Města na Hrad. S hradební zdí, silnou až 320 cm, svouvisela i trojice obranných věží: Pražsná věž (Mihulka) na straně západní, Daliborka na straně východní a Bílá věž mezi nimi. Mezi Daliborkou a Bílou věží byla hradba směrem do parkánu vyztužena dvanácti stejnými arkádovými oblouky, které byly asi 120 cm hluboké a 600-660 cm široké. Tyto částečně již vybudované prostory sváděly k myšlence, aby byly jednoduše uzavřeny a využity jako nouzová primitivní obydlí. Nejstarší písemné zprávy o nich jsou z šedesátých let 16. století, kdy se uličce říkalo "Zlatnická" (a teprve později "Zlatá"). Jejími obyvateli byli snad drobní zlatotepci, kteří sem utíkali před cechovními zákony, striktně uplatňovanými ve všech pražských městech. K zásadní úpravě severní hradební zdi došlo teprve za vlády císaře Rudolfa II. v letech 1591-1594. Tehdy vznikla v dnešní úrovni uličky horní arkádová nástavba v hustším sledu. Oblouků mezi Bílou važí a Daliborkou bylo nyní jednadvacet, v průměru 400 cm širokých a 220 cm hlubokých. Nad nimi byla vybudována zděná obranná chodba s trámovým stropem. Dřívější domečky byly v té době nepochybně zbořeny a jejich pozůstatky zmizely ve zvýšeném násypu parkánu. V roce 1597 požádali "střelci při branách Pražského hradu" císaře Rudolfa II. o svolení, aby mohli v nově opravené zdi oblouky zazdít a zřídit si v nich komůrky, které by zabíraly jen hloubku výklenků. V reskriptu datovaném 16. září 1597 Rudolf jejich zřízení povolil. "Červení střelci", jak se jim podle barvy stejnokroje přezdívalo, nedostali nové příbytky darem. Stavěli si je vlastním nákladem a také je prodávali a kupovali, nejdříve mezi sebou a později i jiným osobám, které do jejich sboru nepatřily. Zpočátku to byli různí zaměstnanci Hradu - vrátní, hlídači, zvoníci apod., později i lidé, kteří ve Zlaté uličce sami nebydleli a domky dále pronajímali. Velmi brzy se domky začaly rozšiřovat do uličky různými přístavky a topeništi. Nové přístavky vznikaly i při protilehlé románské zdi a stěně hradního purkrabství. Prostor uličky byl nakonec tak stísněný, že místy nedosahoval na šířku ani jednoho metru. Při asanaci v roce 1864 byly tyto přístavky, kotce a dřevěné kolny odstraněny a ponechány pouze domky podél severní hradby. Po druhé světové válce Kancelář prezidenta Československé republiky domky od posledních majitelů vykoupila a celková úprava Zlaté uličky byla dokončena v roce 1955 pod vedením architekta Pavla Janáka. Barevné řešení fasád navrhl malíř a filmový tvůrce Jiří Trnka. Společnost obyvatel Zlaté uličky byla, až do odchodu posledního nájemníka v roce 1952, velmi pestrá. Některé domečky měly v průběhu let i slavné majitele nebo nájemníky. Například v domku čp. 6, který stával v sousedství Nejvyššího purkrabství, žil krátce před druhou světovou válkou básník Jaroslav Seifert. Domek čp. 22 si v letech 1916-1917 od své sestry Otýlie Davidové pronajal Franz Kafka. Původně obranná Bílá věž sloužila od roku 1586 jako vězení. Svůj trest si zde odpykávali zejména provinilci ze šlechtického stavu - především dlužníci a výtržníci. Střelci ze Zlaté uličky tu při nich vykonávali službu nejen jako strážní, ale i jako sluhové, kuchaři, topiči či ošetřovatelé. Poslední vězeň opustil Bílou věž v roce 1743. Také věž Daliborka byla využívána jako vězení již od svého vzniku až do konce 18. století. Prvním a snad nejznámějším vězněm v Daliborce byl v letech 1496-1498 rytíř Dalibor z Kozojed, po němž byla věž později nazvána. Zápis do kurzů průvodců zahájen ! Pořádáme kurzy a zkoušky cestovního ruchu, kurzy a zkoušky pro průvodce Prahou, kurzy pro pracovníky cestovních kanceláří, hotelů a informačních center. Konáme rekvalifikační a doškolovací kurzy. Připravíme školení přesně dle Vašich požadavků.
	O průvodcování, o zkoušce ....... Jak nejlépe uspět u zkoušky Jak se připravit na zkoušku Jak si najít práci průvodce Nejčastěji kladené otázky Živnostenský list a průvodce
Aktuality, různé ........ Vybraná muzea aut a motocyklů Muzeum klobouků Pozvánka na Vysočinu Zámek Hořovice Ekonomika CR Veduta jako historický pramen Nečekaná noční návštěva Umíte prohrávat ? České muzeum stříbra Židovské muzeum 2005 Druhy časů Návrat z Vídně r. 1969 Naše návštěva Máslovic Jak vybrat správný jazykový kurz Něco z historie Bratislavy Václav Špála Jak získat Živnostenský list Ilegální přechod hranic Jel Jaromír do ciziny Příběh mrazivé sobotní noci v Hidasnémeti Sám na Sahaře Literatura pro prův.reg.Praha Jak se správně píše ? Zákon o zaměstnanosti a průvodci Praha - archiv článků Česká republika - archiv článků Evropská unie - archiv článků Archiv článků - různé


		Zde vždy naleznete nové aktuální informace, články, novinky nejen pro průvodce. Pomozte nám vytvářet tento web ! Pište nám příhody průvodcování, různé zajímavosti, pošlete fotografie, zveřejníme je zde !
Osobní návštěva je možná pondělí až pátek od 9,00 do 17,00 hodin TYRKYS, škola cestovního ruchu, Na Moráni 5, 120 00 Praha 2, tel: 224 916 485 fax: 224 922 452, email:tyrkys@jomys.com Publikování nebo další šíření obsahu serveru tyrkys.cz je bez písemného souhlasu redakce zakázáno.